Je celkem pochopitelné, že každý člověk má jiný vkus. To se samozřejmě týká také hudby. Je však zajímavé, že pokud se zeptáte na oblíbenou kapelu či písničku, většinou to bude ta, kterou poslouchal v době, kdy vyrůstal, obvykle pak mezi 8 a 15 lety, a je jedno, jestli v rádiu, televizi či jinde. Pokud ji slyšel dostatečně často, je pravděpodobné, že se stala jeho oblíbenou.
Vzhledem k tomu, jak časté to je, je jasné, že se nejedná o náhodu. Doba, o které je řeč, totiž patří mezi naše velmi formativní roky, kdy si budujeme vlastní vkus. Začínáme si pomalu hledat vlastní styl, který může být odlišný od toho, který mají naši rodiče. A pokud nám v té době někdo neustále tvrdí, že je ona písnička dobrá a často ji slyšíme, pak není divu, že si ji oblíbíme. Lidé, zvláště v tomto období života, jsou totiž snadno ovlivnitelní a manipulovatelní, čehož bohužel různí prodejci, ale i hudebníci, využívají.
Dobrá, to vysvětluje, proč ji máme rádi jako mladí. Avšak proč zůstane naší oblíbenou i v době, kdy už jsme dospělí, či dokonce staří? Zde již není důvodem manipulace jako taková, nýbrž spíše vzpomínky a emoce, které v nás vyvolává. Díky nim se v podstatě, jakkoliv klišovitě to může znít, vracíme do mládí, do doby, kdy jsme měli mnohem méně starostí.
Je tedy jasné, že navzdory tomu, co nám kdo bude tvrdit, není dnešní muzika horší než ta z doby před desítkami let. Zároveň však musíme také dodat, že není ani lepší. Jistě, styl se mění, avšak základní účel hudby, tedy pobavit nás a vyvolat v nás nějaké emoce, zůstal. A až dospěje dnešní generace, pak bude bezpochyby tvrdit to samé o muzice, která bude vycházet v té době, bez ohledu na to, jaká to bude.
Co s tím můžeme dělat? Nic, a popravdě ani není potřeba něco dělat. Není důvod, proč bychom si neměli užít hudbu, která se nám líbí. Jen bychom si měli dát pozor na to, abychom příliš neodsuzovali tu dnešní.
